Není tajemstvím, že někteří „chovatelé“ mají jen jediný cíl, svůj zisk. Nezajímá je genetika, často příliš ani podmínky chovaných zvířat. Všechno směřuje k jednomu cíli. Pokud možno co nejrychleji na chovu zvířat zbohatnout. Proto jdou stranou všechna chovatelská pravidla. Dochází k páření často úzce příbuzných hadů a pokud dojde ke snůšce z takového páření, tak nastaví teplotu v inkubátoru nad hranici, která je považovaná u druhu za optimální. U krajty královské za takovou teplotu považujeme 31° – 31,5°C Pokud teplota osciluje mezi těmito hodnotami s krátkodobými změnami + – desetiny stupně, je všechno v pořádku a mláďata se vylíhnou zdravá. Při této teplotě dochází k líhnutí kolem 60 dne inkubace. Když ovšem „chovatel“ chce obejít přírodu, dosáhnout inkubace o několik dní dřív a tím i dřívějšího zisku, nastaví teplotu nad 32°C a často jsou výsledky katastrofální. Líhnou se degenerovaní, nebo zdravotně postižení jedinci a jen v malém procentu případů normální mláďata. V závislosti na procentu překročení optimální teploty při inkubaci vajec. Vrchol „chovatelské nestoudnosti“ je ovšem taková mláďata prodávat, nebo je dokonce dále množit.
Před časem mi volal jeden pán, jestli může mít krajta královská předkus, jako někdy mívají štěňata. Myslel jsem, že si dělá legraci, ale poslal mi dvě fotografie formou MMS. Fotografie nejsou příliš kvalitní, ale postižení samečka Piebalda je na nich dostatečně vidět. Vrchní čelist je výrazně delší a připomíná spíše hlavu žraloka, než hada. Ten pán si velmi přál mít Piebalda a tak reagoval na inzerát a jel si pro mládě přes celou CZ až do Jihočeského kraje. Tam samečka převzal a ničeho si nevšiml. Překvapení přišlo až doma. Potom mi volal s nadějí, že z toho Piebald snad vyroste, protože ten, který mu hada prodal ho ujistil, že je všechno v pořádku a dokonce mu dal podepsat papír, že přebírá mládě zdravé, bez známek nemoci. Poradil jsem mu, aby Piebalda reklamoval, protože se nejedná o nemoc, ale degenerativní změny, bez možnosti léčení. To mu následně potvrdili i na veterině, kam se obrátil.
Nevím, jak celá záležitost dopadla. Pravděpodobně si pán Piebalda nechal, jako domácího miláčka a s genetickou vadou se smířil. Nic jiného mu ostatně nezbývalo, jen dlouhé a nákladné soudy, protože „chovatel“ mával papírem s podpisem, že had byl zdravý. Znalecký posudek by samozřejmě takovou obhajobu vyloučil, ale to zvíře nemohlo čekat roky, až to nějak dopadne.
Příhodu uvádím jako odstrašující příklad, co se všechno může stát. Jméno toho „chovatele“ znám, ale na přání pána který volal ho neuvedu.
